Historie sboru

Škvorec a jeho okolí vlastnil před nešťastnou bitvou na Bílé hoře v r. 1620 významný evangelický šlechtický rod pánů ze Smiřic. Ti koupili v r. 1532 škvorecké panství, a proto většina obyvatel vyznávala kalvínské reformní vyznání. V r. 1613 vydal Albrecht Václav Smiřický řád zdejšímu evangelickému sboru. Ten podle kalvínské tradice zakazoval ve zdejším kostele zvonění, umísťování obrazů, praporců a křtitelnice s vodou. Služby Boží se konaly jednoduše, kazatel přečetl epištolu a pronesl modlitbu. Po ní se zazpíval žalm nebo jiná příhodná píseň, zpívalo se i evangelium a vyznání víry, po kterém následovalo kázání kazatele. Při bohoslužbách se zpívalo z kancionálů, nikoliv ze starých graduálů, jimž lid nerozuměl. Večeře Páně byla vysluhována pod obojí způsobou bez svíc, pouze osobám z vesnice, nikoliv cizím nebo lidem "hříšným", tj. pohoršení se dopouštějícím. Křest se konal uprostřed bohoslužeb.. 

Protože pán Albrecht Jan ze Smiřic patřil mezi nejpřednější vůdce stavovského povstání v r. 1618, byl veškerý majetek rodu Smiřických zkonfiskován vítěznými Habsburky. Škvorec dostal v r. 1623 jeden z nejtvrdších rekatolizátorů - kníže Karel Lichtenstein.

Ten vyhnal evangelického kazatele do exilu a kostel předal katolické církvi. Všechny formy evangelických církví byly zakázány, a tak se veřejně nesměl nikdo hlásit jako nekatolík.

Přes více než 150 let trvající těžké pronásledování těch, kteří nechtěli opustit "víru svých otců", vzniká již rok po vyhlášení tolerančního patentu v r.1781 evangelický sbor ve Kšelích, který shromažďuje v širokém okolí Českobrodska ty, kteří mají odvahu veřejně se přihlásit za "nekatolíky". Protože bylo povoleno jen helvetské a augšpurské (kalvinské a luterské) vyznání, stal se kšelský sbor reformovaným sborem v celém rozsahu své působnosti proto, že prvním duchovním se stal z oblasti Uher přišlý Ondřej Kovácz.

První, který se přihlásil z oblasti dnešního škvoreckého sboru, byl Josef Lulla, podomek v Květnici se ženou a 3 dětmi 25.února 1782. O týden později sedláci Jan Chadima ze Sluštic s celou rodinou a Václav Moudrý s rodinou. V r. 1783 to byl sedlák Tom Budešinský ze Stupic a podruh Josef Kouvalský ze Zlaté. 8.6.1787 Anna Nováková z Úval.

Protože se sbor v prvních deseti letech poměrně rychle rozrostl a na ploše od Kouřimi po Uhříněves nebylo v celé šíři možno organizovat náboženský život, začalo se uvažovat o zřízení druhého centra, a to ve Škvorci. Přesto kazatelská stanice zde byla zřízena až o 100 let později 25.3.1884 v domě bratra Václava Řepky. Bohoslužby se zde konaly zhruba 1x za měsíc bratrem farářem Karlem Mollnárem ze Kšel. Ale již 12.9.1889 se stává Škvorec filiálním sborem se 180 členy - nejmenším v Čechách.

Přesto se členové odhodlali již 12.června 1892 položit základní kámen ke stavbě novogotického kostela na návrší naproti zámku. Díky nesmírné obětavosti všech členů sboru mohl být kostel již 14.5.1893 otevřen službami Božími. Úplné samostatnosti dosáhl sbor až 3.2.1903. 

Prvním farářem byl potvrzen 30.1.1907 Jarolím Nešpor, za něhož byla v r.1907 dokončena i stavba fary.

Velké finanční náklady na stavbu kostela a fary, ale především značná rozptýlenost sboru způsobily, že až do vzniku samostatné Československé republiky sbor živořil a nezvětšoval se. Až do první světové války se přesto pravidelné bohoslužby konaly kromě Škvorce i v Kouřimi, Říčanech, Benicích, v Uhříněvsi a v Úvalech. Zásadní změna nastala po pádu Habsburské Rakousko-Uherské říše a vzniku samostatné ČSR. Zejména v Čechách vzniklo tzv. přestupové hnutí, vyvolané odporem obyvatelstva ke katolické církvi, protože ta podporovala zejména za první světové války boj Rakousko-Uherska po boku Německa proti státům Dohody, požadujícím svobodu středoevropských národů.

Po celé republice se konala shromáždění, jichž se účastnily tisíce lidí, kteří hromadně vystupovali z katolické církve.

První velká schůze se ve Škvorci konala v Sokolovně 11.2.1921 a zúčastnilo se jí 1000 občanů. Obecní úřad zřídil přestupovou kancelář, která doporučovala československou církev, do které se přihlásilo přes 300 lidí. Do Českobratrské církve přistoupilo jen ve Škvorci 63 osob. Ještě větší shromáždění se konalo o dva dny později v Úvalech za účasti 1200 lidí. Tam byl hlavním řečníkem škvorecký českobratrský farář Jaroslav Myška. Do našeho sboru tak přibylo dalších 338 členů. V obou centrech šlo především o zemědělce, tovární dělníky a železničáře.

V kazatelské stanici Běchovice se přihlásilo více než 250 nových členů. Zajímavá situace vznikla v Újezdě nad Lesy. Hlavní agitaci zde vedla teprve šestnáctiletá Františka Říhová, která musela již jako děvče snášet různá příkoří pro svou evangelickou víru. Spolu s ní promluvil farář Landštjak ze Žižkova a získali 76 nových členů. Tak se rozrostl škvorecký sbor (bez kazatelské stanice Uhříněves, která se připojila ke Klimentskému sboru) na více než 700 duší. 

Pro faráře Jaroslava Myšku, kandidáta bohosloví, který nastoupil do sboru v r.1920 ze Svratouchu, nastala převeliká práce. Sbor, který se rozkládal na území čtyř okresů, konal pravidelné bohoslužby v kostele i kazatelských stanicích, pravidelné vyučování náboženství na 10-15 školách. Obětavý bratr Myška vše objížděl na kole, později na motorce. Bohoslužeb v kostele se účastnilo 100-300 lidí, v kazatelských stanicích pravidelně několik desítek. Rovněž nedělní školy mládeže navštěvovalo mnoho školních dětí.

První velké potíže vznikly po okupaci Němci, kteří zakazovali konání bohoslužeb na školách. Přestože někteří členové byli zatčeni a mnoho mladých lidí deportováno na nucené práce, sborový život se prohloubil. Velkou zásluhu měl na tom i nový farář sboru br. Karel Palásek, který nastoupil do Škvorce v roce 1943 a pilně objížděl všechny kazatelské stanice.

Osvobození v r.1945 přineslo zpočátku nové nadšení do náboženského života, ale po únoru 1948 přinášela vědecky řízená ateistická výchova na školách i vládnoucí ideologie materialistického komunismu rozpad náboženského života. Na školách se rušilo vyučování náboženství, lidé, kteří chodili na bohoslužby, byli v zaměstnání šikanováni. Ani ohromná obětavost faráře bratra Jana Strnada, který působil ve sboru od 1.3.1953 do 31.10.1982 nemohla zabránit zanikání kazatelských stanic v Dubči, Běchovicích, Mukařově, zastavení činnosti nedělních škol a klesající účasti na bohoslužbách. Naději přináší po dvouleté administraci br.farářem Janem Lukášem (jemuž i nadále pomáhá více než osmdesátiletý bratr Strnad), ustavení sestry vikářky Ireny Škeříkové.

Bohužel, právě v 50.letech se začaly projevovat následky válečného období, kdy nebylo možno provádět materiální údržbu. Ještě za bratra faráře Paláska byla v r.1951 provedena částečná oprava střechy fary a kostela. A pak již jen éra br. faráře Strnada, který vedl nekončená jednání s komunistickými církevními tajemníky. V r.1955 získal podporu Ministerstva kultury na opravu varhan a zavedení elektrického proudu do kostela. Ale ve stejném roce zamítl MNV v Klánovicích konání dětských bohoslužeb v kostele a tak se veškerá náboženská činnost v kazatelské stanici Újezd n/Lesy soustřeďuje až do r.1990 do uvolněné místnosti v domě bratra místokurátora Ing. Josefa Schmidta, kde se bohoslužby konaly i za německé okupace.

V roce 1962 byla provedena celková oprava kostela a fary. Více než 60.000 Kč náklad se uhradil z prostředků sboru a synodní rady.

V r.1965 donutil MNV v Úvalech staršovstvo k nevýhodnému odprodeji pozemku na dlouhodobě připravovanou výstavbu kostela. Tím byla kazatelská stanice Úvaly až do roku 2002 odkázána na bratrskou pomoc Církve bratrské, která nám umožnila konat bohoslužby v její modlitebně. Od ledna 2003 se sbor schází výlučně v opraveném kostele ve Škvorci, aby ušetřil finance za nájem v Úvalech.

V r.1975 - 1978 se provedla velká oprava kostela a fary. Protože počet návštěvníků bohoslužeb neustále klesal, bylo rozhodnuto vybudovat pod kruchtou oddělený prostor pro asi 25 věřících, který by bylo možno elektricky vytápět. Ačkoliv na to přispěla velkými finančními dary sestra Linhartová, členka sboru, musel si sbor vypůjčit.

K blížícímu se 100. výročí postavení kostela a vzhledem k pokračujícím stavebním závadám (opadnutí omítky na kůru, rozšiřující se trhlina v čelní stěně, podmáčené obvodové zdivo) rozhodlo se staršovstvo s vikářkou sestrou Škeříkovou provést celkovou rekonstrukci kostela. Pro konání bohoslužeb ve Škvorci byla adaptována jedna místnost na faře.

Období po zániku komunistické diktatury nepřineslo očekávaný příliv nových členů sboru, hrozil naopak zánik samostatného farního sboru. Vše se zhoršilo i tím, že sestra vikářka Škeříková odešla ke konci roku 1993 do Uhříněvsi a dlouholetý obětavý kurátor sboru br. Jan Hora se odstěhoval z Úval. Kontinuita práce na opravě kostela byla narušena, oprava zůstala na půli cesty; tzn. byla opravena střecha a podpůrné trámoví lodi, izolace části zdiva proti zemní vlhkosti a zhotovena nová okna, která byla uskladněna spolu s částí rozebraných varhan v Chlebích. Budova fary byla přechodně opuštěna posléze pronajata rodině bratra Ženatého, ekonomického tajemníka synodní rady. Zbylé finanční prostředky nepostačovaly ani na opravu střechy věže. Přes dar od německého fondu Gustava Adolfa ve výši 30 000 DM zůstal ještě sboru dluh u JTD 387 230,- Kč. Staršovstvo s nově zvolenou kurátorkou Ing. Martou Levou z Úval bylo postaveno před nelehký úkol.

Ačkoliv členové sboru obětavě přispívali na stavbu a sbor obdržel i dar od Místního úřadu ve Škvorci ve výši 106 tisíc Kč, bylo nutno prodat farské zahrady, aby se získaly prostředky na dokončení rekonstrukce. Je nesmírnou zásluhou sestry kurátorky Marty Levé, že s pomocí staršovstva, ale především jejího manžela, který prakticky sám s pomocí br Slavíka realizoval celou dokončovací stavební činnost, mohla být v roce 2003 celá oprava kostela dokončena.

Ač problémů bylo spoustu a ještě mnoho zůstává nedořešeno (splátka půjčky, oprava a instalace rozebraných varhan), chceme se sklonit před milostí našeho Pána, bez jehož pomoci a opory by veškeré naše snažení bylo marné. Jen jeho požehnáním se mohl podařit tento zázrak, že v tak skrovném společenství mohl být chrám znovu obnoven k bohoslužbám.

Kostel je tak po 110 letech snad ještě krásnější, než když byl postaven.

PhDr. Miloš Schmidt, Soňa Pilná